V parku Pan Pacific v kalifornském Los Angeles vybudovali architekti, pocházející z města Santa Monica, nové muzeum holocaustu. Vytvořit prostor, kde je návštěvníkům představeno zoufalství, bezmoc a bolest, je výzvou, protože jen díky pečlivé volbě vhodné architektury, prostředí a ostatních aspektů je možné dosáhnout toho, aby každý do důsledku pochopil hrůzy minulosti. Proto se zdá být zvláštní volba umístit muzeum uprostřed zeleného parku, kde lidé tráví volné víkendy, kolem pobíhají psi a křičí malé děti. Architekti ze studia Belzberg Architects se však svého úkolu zhostili důstojně.
Už jen samotná hlavní myšlenka ukazuje, že umístění muzea je vlastně dokonalé. Lidé v nacistickém Německu byli také šťastní a spokojení a ve volných chvílích navštěvovali stejné parky, zatímco ve vyhlazovacích a koncentračních táborech umírali lidé. Nestarali se o to, co se děje „pod povrchem". Aby byl bezstarostný a živočišný obraz parku nezměněn, umístili Belzberg Architects své muzeum do podzemí. Dominantním prvkem se stala ohromná zelená střecha, jedna z největších v Kalifornii, která pomocí betonové struktury evokuje plochu parku, protkanou cestičkami. Stejně je pojatá i betonová fasáda. Vyvrcholením je původní pomník holocaustu, který v parku stojí už několik let. Pro odpovědi musíme do podzemí.
Prohlídka začíná nahoře. Slunce, dětský smích a všudypřítomná zeleň. Po dlouhé rampě návštěvník sestupuje do podzemí. Hlasy slábnout, teplota klesá, tlumí se světlo. Na syrových betonových stěnách je pomocí fotografií, textů a filmových materiálů vyloženo, co holocaustu předcházelo, jak docházelo k transportům a kteří lidé jím byli postiženi. V nejhlubším místě, kde je už téměř úplná tma, prosvětlovaná jen malými monitory, jsou návštěvníkovi vyloženy nejhorší aspekty a dopady holocaustu. V tomto místě je i nejnižší výška místností. Úleva přichází na konci, kdy do temných prostor začíná pronikat denní světlo a okolní hluk. Cesta končí na povrchu, přímo před černým pomníkem.
Zdroj a foto: belzbergarchitects.com
